Stará dáma slaví novým vínem

Poměřováno lidským životem, jsem už opravdu velmi stará. Kolik mi je? Inu, vy byste nejspíš řekli, tak něco kolem dvou miliónů let. Chápu, že to je doba pro člověka nepředstavitelná. A přece se chystám oslavit narozeniny, které už mají takříkajíc lidský rozměr. Letos mi bude osmdesát let. 

Tedy, tohle výročí jste mi laskavě vymysleli vy, lidé. Před osmdesáti lety, přesně 10. května 1946, jste mě začali chránit. Tehdy jsem byla „přísnou botanickou rezervací Pouzdřanský kopec“, dnes se na mě doptáte jako na Národní přírodní památku Pouzdřanská step – Kolby. 

Jen tak mezi námi – v první řadě jsem ale prostě step na dohled od Pálavských vrchů. Mezi mnou a těmi krásnými kopci bývala bezmála džungle, lužní lesy, mokřady a vlhké louky, dnes tam pableskuje vodní plocha, které říkáte Nové Mlýny. 

Lidé mají půvabný zvyk, že si k narozeninám dávají dárky, a teď jeden dostanu i já! Bude to víno vymazlené právě ze mě a pro mě, na mou počest. A to mi dělá stejně dobře, jako když lehký letní vánek zvolna pročesává moje traviny. Než vám o tom vínu něco povím, dovolte staré dámě, aby trochu zavzpomínala.

Mladý člověk roste, 

mohutní, mění se jeho postava i podoba. U mě to vlastně bylo taky tak. Jak míjela tisíciletí, tvarovaly mě živly a já měla své úžlabiny, hřbety, strmé svahy i táhlou pláň. Byla – a pořád jsem – vážně hodně pestrá, členitá, zajímavá pro všechno živé. Dlouhá suchá léta a krátké mírné zimy, spousta slunečných dnů, větry z jihovýchodu, které mě vysušují, to všechno mě předurčilo k tomu, aby rostliny i živočichové, kteří na mě žijí, byli odolní a v mnohém jedineční. 

Na to, jak jsem vlastně nevelká, jsou v mém náručí podmínky různé – tam, kde se obracím k jihu, jsou jiné než na k severu obrácených místech. Jsem útočištěm pro flóru i faunu, kterou jinak najdete daleko jižněji, v maďarském údolí Dunaje nebo ještě níže, až na Balkáně.

Lidé mě objevili teprve nedávno,

 tedy alespoň z mého pohledu. Zhruba před pěti, pěti a půl tisícem let. Od samého počátku se mě lidé snažili zúrodňovat, mýtit les, pást na mých lučinách zvířata a pěstovat to, co jim mělo sloužit jako potrava. Když začaly doby, kterým vy říkáte bronzová a železná, vypalovali na mě lidé porosty, pásli tu ovce a kozy, kolem mě, ba i přese mě vedly obchodní cesty. 

Pak se doba překulila do druhého tisíciletí a člověk se pomalu stával mým trvalým souputníkem. Pokračovalo vypalování a mýcení dubů a habrů i snaha udělat ze mě úrodnou půdu. Má tráva se šířila, získávala prostor a byla zdrojem potravy pro pasoucí se stáda, pokosená pak schla a stávala se zásobami píce na zimu. 

Jak lidé sami sebe technicky zdokonalovali, ztráceli se mnou pozvolna sounáležitost. Začali používat metody, které měnily mou přirozenost. Jejich orba byla čím dál hlubší, nikdo v těch dobách nedbal na to, čím jsem jiná, čím jedinečná. 

Potom se objevila réva. 

Bude tomu tak nějak tři sta let, co se mé svahy začaly měnit v terasy ježaté oporami pro keře vinné révy. Zrálo na mě víno, které pak lidé měnili v nápoj bohatý vším, co jsem mu mohla nabídnout. Na místech, kde vinice nebylo možné vybudovat, zůstávala jsem zcela sama sebou, přirozenou stepí. Právě tam dál žily a prosperovaly původní stepní druhy. 

Pak se něco změnilo. Nechtějte po mně nějaké přesné časové údaje, vždyť víte, že já čas vnímám jinak než vy, ale bylo to někdy mezi těmi dvěma velkými válkami v minulém století. To se mnou začali toulat lidé, kteří si mě vážili právě takové, jaká jsem byla. Nechtěli ze mě mít něco jiného, objevovali mou zvláštnost, mou odlišnost a podávali o tom zprávy ostatním. 

Na dva z nich si dobře pamatuju. První byl statný čtyřicátník s uhrančivýma očima, pěstěným knírem a bradkou. Ten se jmenoval Karel Domin. Druhý, o pár let starší, nosil brýle – to byl Josef Podpěra. Tihle botanici přicházeli, studovali mě, bádali, zapisovali si kde co a já cítila, že jsem pro ně důležitá. Právě jejich zjištění a objevy stály na počátku snahy nechat mě, abych se vyvíjela přirozeně, po svém. No, a tak se ze mě před osmdesáti lety stala ta rezervace, jak už jsem vám o něco výše vyprávěla. 

Byla to krásná doba, lidé slavili konec vleklé války a byli nadšení, povznesení, radostní… Bohužel jim to nevydrželo. Přišla jiná, tísnivá doba plná velkých prázdných slov. Step nestep – podstatné byly výnosy, plány, změny tak trochu za každou cenu. Nějaká pastva nebo senoseč, to všechno bylo označeno za přežitek starých dob, na všechno se šlo nově, jinak. Ani to ale lidem nevydrželo, a tak vinice postupně pustly, až byly opuštěny úplně. Já začala zarůstat křovisky a nálety, slunce se ke mně prodíralo čím dál hůř – po pravdě, to nebyly dobré roky.  

Lidé ale jako by postupně přece jen dostávali rozum 

a začali si víc vážit prostředí, ve kterém žijí. Zase dokázali rozpoznat jinakost a výjimečnost. Zase jsem byla rezervací, později dokonce rezervací národní a už více než deset let se o mně píše jako o národní přírodní památce. To se mi moc líbí, že jsem památka, vždyť já toho vážně pamatuju… 

Vrátilo se kosení i pastva, mou trávu zase spásaly ovce a kozy, objevili se studenti, a pak dokonce i zvídaví turisté. A já zase prospívala, prokvétala, bzučela… A mé milované rostliny se stávaly klenoty nejen pro mě, ale i pro ty, kteří přicházeli. Tak třeba kavyly, s dlouhými a jemnými vlasy, které povlávají ve větru – však jim také říkáte vousy svatého Ivana. Jednomu moc hezky říkáte sličný, však on také sličný je, ale roste jich na mě víc. 

A pak jsou tu koniklec velkokvětý, katrán tatarský, kozinec bezlodyžný, mák polní, mochna písečná, pipla osmahlá (jak půvabná jména si vy lidé dokážete vymyslet), růže bedrníkolistá, sápa hlíznatá, snědek chocholičnatý, tařice skalní… A pochopitelně můj krásný ohníček, cihlově červený hlaváček letní, i jeho bratr, žluťoučký posel jara, hlaváček jarní. 

Zase jsem kolébkou života.

Třeba nesčetného hmyzu. Žijí na mě roháči, krajníci, střevlíci, chrobáci, hnojníci, lejnožrouti, tesaříci, poletují tu ostruháčci a přástevníci… Zas na mě hnízdí strnadi a vlhy, vržou tu ságy, obrovské kobylky, své předlouhé tenké končetiny zdvihají kudlanky. Zas se tu daří kolonii divokých králíků, pod povrchem se rozvážně a nekonečně pomalu sune půlmetrová žížala hlubinná… 

Bylo by to předlouhé vyprávění, o všem živém, co hostím. Přijďte se podívat sami – od jara do zimy jsem připravena ukázat vám své bohatství, za které si sice nic nekoupíte, ale povznese vaši duši a zalije ji krásou.

Odpusťte staré dámě ten věrtel vzpomínek. 

Slíbila jsem vám ještě pár slov o onom vínu na mou počest. Toho si vážně moc považuju! Bude to prosím Ryzlink rýnský, pozdní sběr roku 2024, který zrál v betonovém vejci a dubových sudech, plný, vrstevnatý ryzlink ze mě samotné. Bude vonět po mých květech a bylinách, v chuti rozpoznáte mé minerály a bude to chuť krásně strukturní a velice rozmanitá. A v jaké láhvi ho budou lidé z vinařství Kolby nabízet! Říká se jí magnum a pojme půl druhého litru vína, které mě má oslavovat. Tak děkuju, že jste mi věnovali čas a pozornost. 

Vaše Pouzdřanská step.

Jak se step odráží ve víně

Pouzdřanská step má své specifické mikroklima. Svahy vinic se sprašovým podložím se rychle prohřívají, což vytváří suché a horké podmínky, které mohou připomínat kontinentální stepi. Vinobraní zahajujeme jako jedni z prvních na Moravě – a vděčíme za to právě stepnímu charakteru mikroklimatu. Sousedství se stepí i dubohabrovými lesy se příznivě projevuje na mikrobiomu vinic a celkovém fungování ekosystému.

Naše vína jsou charakteristická, vrstevnatá a věrně odrážejí svůj původ.

A jak se step skutečně odráží ve víně? Přijďte ochutnat přímo k nám do vinařství.