Pěšky přes vinice: z vinařství do vinařství

Je osm ráno a od hladiny jezera se odráží letní slunce. Místo ke zřícenině Dívčích hradů, která nabízí dechberoucí výhledy, ale také bývá v obležení turistů, zabočuju na nenápadnou cestu podél zadních traktů pavlovských stavení. Rád nakukuju lidem do sadů, dvorů a zahrádek – zvlášť těch částí, které nejsou určeny na odiv sousedů a okolojdoucích. Tady pod Pálavou je navíc kontrast mezi vzorně upravenými vinicemi a „pracovním nepořádkem“ na některých parcelách hezky patrný.

Zastavuju v koloniálu, abych se dovybavil na cestu. A protože se mi zalíbilo stranou asfaltu, pokračuju mezi záhumenky. Níže ve vsi zahlédnu Archeopark, který rozhodně stojí za návštěvu – nejen kvůli sošce Věstonické venuše, ale také pro svoji odvážnou architekturu. Muzeum je zakopané pod zemí, na povrch vystupují jen bílé betonové světlíky. Z dřívějších návštěv Pálavy vím, že hodina je na prohlídku málo. A v takovém počasí, jako je to dnešní, by byla škoda ochuzovat se o modré nebe, bílé skály a zelené vinohrady.

Zdaleka ne naposled se otáčím směrem, odkud jsem ráno vyšel. A vzpomenu si, co jsem včera ve vsi zaslechl: „Pavlov, to je Monako střední Evropy!“ tvrdili místní s nadsázkou. Myslel jsem, že si ze mne chtějí vystřelit, ale teď vidím, že na takovém přirovnání něco je. Jen místo paneláků, o které v Monte Carlu není nouze, v Pavlově dělají parádu barokní šíty. Ovšem v přístavu na protějším břehu Novomlýnské vodní nádrže zase kotví o něco menší jachty než na francouzské Riviéře.

___

Kochám se chůzí po širokém travnatém pásu mezi vinicemi, až dojdu na úzkou zpevněnou cestu klikatící se k lesu. Z levé strany mne „střeží“ děvínská zřícenina, o kus dál vykukují skaliska jménem Tři panny.

Ačkoliv je zdejší krajina propletená trasami Klubu českých turistů, není nutné se jich úzkostlivě držet. Ba naopak, říkám si poté, co se nechám navnadit kapličkou, kterou mapy nabízejí pro případ, že se dokážete odpoutat od červené značky.

Menší zacházka, ale dobré rozhodnutí: kapli doplňuje dřevěná lavička a věkovitá lípa. Pohodlné posezení i příjemný stín – obojí se hodí. Rozbaluju úlovek z pavlovského konzumu a svačím, o něco delší čas věnuju zevlování. Výhled je odtud božský!

Další travnatá pěšina podél vinice mě vrací na červenou. Pod sebou mám nedozírnou vodní hladinu a objevuje se i vesnice na jejím břehu – Dolní Věstonice. 

Právě tady zahájil Karel Absolon v roce 1924 své výzkumy, které vyvrcholily objevem sídliště lovců mamutů. Dnes po zdejším svahu neběhají mamuti, ale srnčí stádo – schovat se do vinohradu, kde zvěř strne v naivním přesvědčení, že splývá s révou.

S vesnicí se přibližuje také hráz, přes kterou povede moje další cesta. Neodmítl bych občerstvení, ale U Srnečka otvírají v jedenáct čili za půl hodiny. Mohl bych si ukrátit čas v nedávno dokončeném Domě přírody Pálavy, ale také je zavřeno.

Využívám posezení na ukázkově opravené návsi, abych nabral sílu před úmornějším úsekem, který asi bude představovat silnice přes Novomlýnskou nádrž. Snad tudy povede nějaký chodník, nechce se mi jít mezi auty.

___

Na dně umělého jezera skončily na sklonku totality lužní lesy, které by dnes patřily k mimořádně vzácným přírodním úkazům. A taky vesnice Mušov, ze které zbyl jen kostelík vykukující z hladiny. Zmizely i meandry tří řek, které se tu stékají: Dyje, Svratky a Jihlavy.

Jako mají jižní Čechy svůj Temelín, jižní Morava má vodní dílo Nové Mlýny, pomyslím si při prvním nárazu větru, který na zdejších hrázích fučí takřka nepřetržitě. Do všech stran se rozprostírá vodní hladina přetnutá silnicí, po které šlapu.

Nakonec není přechod z jednoho břehu na druhý zdaleka tak bezútěšný, jak jsem čekal. Může za to mimo jiné soustrojí, které slouží k regulování výšky nádrže. Vidět zblízka jeho železná vrata a obří řetězy je zážitek, který si jinde těžko můžete dopřát.

Exotický je i pohled na ptáky kroužící nad vodou, vůně připomínající moře a pocit nekonečného prostoru. Otáčím se, abych si vychutnal pohled na pálavský masiv. Připomíná mi hroznýše požírajícího slona – vybavíte si obrázek z Malého prince? 

Pro chodce (a nejen pro ně, jak zjišťuju, když málem šlápnu do koňské koblihy) je tady pruh oddělený svodidly. Aut tudy moc nejezdí, takže se dá bezpečně přecházet z jedné strany hráze na druhou – třeba podle toho, odkud je lepší fotka.

Až je mi líto, že se po dvaceti minutách blížím ke břehu. Abych si zážitek prodloužil, zastavím u party rybářů, kteří tahají z vody jednoho kapra za druhým a ještě stihnou glosovat včerejší hokej: „Kometa to těm namyšleným Pražákům nandala, co? A tak to má být!“

___

Místo do Strachotína, jehož kostelní věž vyčnívá mezi stromy, uhýbám na další hráz. Od silnice je oddělena závorou, takže se sem běžná auta vůbec nedostanou. Až na pár cyklistů a dvě maminky s kočárky je tu liduprázdno.

Je vidět a slyšet, že ptactvu se to líbí. Voda v téhle zátočině není nijak hluboká, takže ze dna tu a tam vyrůstá vegetace. Stačí sebemenší větvička a usedne na ni volavka číhající na ryby. Protože je čas hnízdění, nejživěji je v pobřežním rákosí.

Břeh, k němuž se blížím, je obsypaný pergolami, stoly a lavicemi. Zdejší ulice se jmenuje Sklepní a svoje zásoby tu nabízejí desítky vinařů. Výhoda putování mezi dvěma vinařstvími je, že se na takových místech nemusíte příliš zdržovat…

Následuje zase jiná scenérie: cesta mezi vodní hladinou a skalnatým útesem prochází svěže zeleným mlázím a míjí několik tůní, z nichž se ozývá milostný žabí rachot. Většina turistů končí u skleničky ve Sklepní ulici, sem zamíří málokdo.

___

Bylo by hezké pokračovat k přírodní památce Betlém, což je experimentální území Moravského muzea, které sem v roce 1989 vysadilo několik párů želv bahenních a dnes jich tam žijí tři stovky. Na prohlídku rezervace, která se stala útočištěm obojživelníků při napouštění přehrady a současně ukazuje, jak zdejší krajina vypadala dřív, je však třeba domluvit se předem a objednat si průvodce.

Před soutokem Jihlavy a Svratky žlutá značka uhýbá do vnitrozemí. Od rozcestí u Pouzdřanského rybníka pak pokračuju po modré, která mě přivádí na malebné vydlážděné náměstíčko lemované – jak jinak – dalšími sklípky. Dostávám chuť na pohárek a přidávám do kroku: k vinařství Kolby zbývá poslední kilometr.

Zdrží mě nádherný patrový dům s monumentálními oblouky a kamennými sloupy vytvářejícími útulné podloubí. „Je to ještě jižní Morava, nebo jsem došel do Toskánska?“ bleskne mi hlavou zmoženou slunečním žárem. Nakonec neodolám a dám si „škopek“ piva na zahrádce restaurace Sport – prvního otevřeného výčepu po cestě. A studuji v mobilu podrobnosti.

V památkovém katalogu se dočítám, že jádro stavby lze zařadit do šestnáctého století a nedávno zde proběhla vzorná rekonstrukce. „Budova je nejcennějším zástupcem pozdně renesanční architektury v Pouzdřanech. Dobře ukazuje, jak vypadala na přelomu 16. a 17. století zástavba nově povýšeného městečka. Ve výstavných domech měšťanů se odrážel nově nabytý statut a bohatství získané z okolních vinic.“

Když už čučím do displeje, googluju další zajímavost, kolem níž jsem před chvílí prošel: pomníček na náměstí u kostela se jménem Fred Clifgard, u něhož kromě tulipánů byly dvě americké vlaječky. „V těchto místech zahynul dvacetiletý pilot, který při útoku na lokomotivu zavadil o drát vysokého napětí,“ dozvídám se.

K tragédii došlo prvního března 1945 a Fred byl jedním z takzvaných hloubkařů – stíhacích pilotů, jejichž úkolem bylo útočit nízko nad zemí na menší cíle a narušovat tak zásobování či komunikaci nepřítele. Více o tomto příběhu se dočtete na této stránce -  https://www.kolby-reisten.cz/blog/p/kolby-special-edtion-2025

___

Dávám mobil do kapsy a vstávám. Od půllitru oroseného Starobrna ke sklenici ryzlinku na terase vinařství Kolby je to deset minut loudavé chůze.

Po přivítání vínem, klobásou a sýrem využívám možnost prohlédnout si „sklep“. U nově vznikajících vinařství není nutné hloubit tunely pod zemí, moderní vzduchotechnika zvládne vytvořit ideální prostředí pro zrání vína i v povrchové hale. Překvapuje mě také, že vedle dubových sudů a nerezových tanků se osvědčují i betonové amfory. Jsou vysoké přes dva metry a jejich výhodou je mírné propouštění vzduchu, který víno správně okysličuje.

Po rýnském ochutnávám vlašský ryzlink, načež šéf Ondřej nabídne výpravu do vinohradů. Vlak z nedaleké zastávky na trati Břeclav–Brno, kterým mám odtud namířeno domů, jezdí každou chvíli. Takže neváhám.

Díky náhonu na čtyři kola snadno vystoupáme do nadmořské výšky přes tři sta metrů, což jsou na zdejší poměry velehory. Viniční trať Kolby, která se nachází na okraji národní přírodní památky Pouzdřanská step a je v přechodové fázi k režimu bio. Jako laik to poznám už jen z toho, kolik rostlin mezi řádky kvete, je tu i plno včel, čmeláků a dalšího hmyzu. Na nebi krouží párek dravců, které jsme asi vyrušili, z nedalekého lesa kokrhá bažant.

Také zajíc proběhne mezi keři révy. Než se stihnu dojmout idylickým obrázkem, Ondřej mi vysvětlí, jakou škodu dokáže u mladých výhonků napáchat.

___

Rozloučíme se a Ondřej odjíždí dolů. Zůstávám sám ve vinicích obkroužených zvlněnou stepí. Nejbližší osobák jede za hodinu, což je dostatek času na to, nechat se ještě víc omámit zdejší nádherou.

Vyjmenovat všechny vzácnosti, které se tady vyskytují a jinde u nás je nenajdete, by zabralo mnoho místa. Informační cedule říká, že tu na jaře vykvétají například katrány, které při letmém pohledu připomínají ovce. „Na podzim se lodyhy plné semen odlomí a vítr chomáče roznáší po okolí, takže se jim říká stepní běžci,“ nestačím se divit.

V dálce na protější stráni vidím bílé fleky, ale nejsem si jistý, jestli to není obnažený kus vápencové skály. Rád bych viděl katrány zblízka, ale čas se mi krátí. Zamířím ke křížku s vyhlídkou.

Jako na dlani mám pod sebou několik vesnic, železniční trať, Novomlýnské nádrže a na obzoru Pálavské vrchy – a tedy i celou svoji dnešní cestu. S jistotou vím, že bych si ji chtěl někdy zase zopakovat, třeba opačným směrem (byť by v závěru čekalo prudší stoupání), za jiného ročního období (například v čase vinobraní), a už ne sám.

Dosud jsem nepovažoval zdejší krajinu za přátelskou pro vyznavače chůze, někteří vinaři pěšáky ve vinohradech neradi vidí. Z vinařství Reisten i Kolby však zní: „Chceme lidi dostat do vinic!“

Do batohu

Doporučuju přibalit dalekohled (na pozorování ptáků) a trojici kapesních průvodců, které vydal Okrašlovací spolek Mikulov (krasnymikulov.cz) ve spolupráci se Správou Chráněné krajinné oblasti Pálava. Jmenují se 100 pálavských rostlin, 100 pálavských bezobratlých a 100 pálavských obratlovců a jsou plné krásných fotografií.

Marek Šálek

Autor je novinář Magazínu Reportér, v roce 2024 mu vyšla kniha Turistická značka: 44 tisíc kilometrů tradice. V roce 2019 získal Novinářskou cenu v kategorii psaná reportáž za sérii Svět mimo Prahu.

Tip našeho sommelíéra Martina Šmída

Až se po cestě Marka Šálka zastavíte v našich vinařstvích, nenechte si ujít vína, která podle našeho sommeliéra stojí za to ochutnat:

Reisten

Začnu u Reistenu – tady nemám pochyb. Pinot Blanc je naší vlajkovou lodí a k tomu, když říkáme „Pálava je naše“, nemůže chybět Ryzlink vlašský.

Můj osobní tip? Pinot Blanc pozdní sběr Classic 2022 a Ryzlink vlašský VOC 2021.

Kolby

V Kolby je pro mě samozřejmostí Ryzlink rýnský – a to ve všech jeho „terroir“ variantách, tedy jednotlivých ročnících a edicích. Ale nechci stát při zdi, proto doporučím i naše červené – Kolby Cuvée Red. Je to víno, které nám dělá velkou radost nejen doma, ale i v zahraničí. Strhává na sebe pozornost svou kvalitou, ale také tím, že jde o červené víno z Moravy.

Osobně doporučuju Ryzlink rýnský pozdní sběr 2022 Selection a Kolby Cuvée Red pozdní sběr 2022 Selection. A pokud byste chtěli jít ještě o krok dál, pak určitě Ryzlink rýnský 2021 Premium a Cuvée Red 2021 Premium – to už je opravdový degustátorský zážitek.

A pokud půjdete z Reistenu směrem do Kolby, „chudák pocestný“ se může v cíli osvěžit skleničkou výtečného sektu – Ryzlink vlašský 2021 Brut Nature. Věřte mi, stojí to za to!