Kolby Special Edition 2025

Limitovaná edice „1. 3. 1945“ vznikla jako tichá vzpomínka na příběh amerického pilota Freda Gabriela Clifgarda, který v březnu roku 1945 zahynul nedaleko našich vinic.

Dvě vína, dvě odrůdy. Dva symboly odvahy, paměti a naděje, které vzdávají hold padlému letci a zároveň propojují terroir Pouzdřanské stepi s příběhem, který nechceme zapomenout. 

Když se tehdy počátkem roku 1945 o půlnoci překlopil únor do prvního březnového dne, mrzlo. Zima byla jednou z nejtužších v celém dvacátém století a jaro se zdálo být tak daleko… Čtvrteční rozbřesk odhalil krajinu s mocnými zbytky sněhové pokrývky, krajinu zkřehlou a stříbrnou. Ať se slunce snažilo sebevíc, pořád byla zima, a to už před chvílí na věži pouzdřanského kostela svatých Mikuláše a Václava odbila jedenáctá.

Netrvalo dlouho a nad pálavskými kopci se ozvalo typické bručení leteckých motorů. V téže chvíli se po železnici od Popic k Pouzdřanům hnal vlak. Parní lokomotiva chrlila do promrzlého vzduchu hutný kouř a táhla dlouhou soupravu – muselo to být nejméně dvacet vagónů, polovina osobních, zbytek nákladních. Spoj číslo 406 se chystal zastavit v Pouzdřanech a pokračovat dál směrem na Brno.

Od Pálavy se velmi rychle blížily dvě americké stíhačky. Přesněji řečeno, jednomístné dvoumotorové stíhací-bombardovací letouny Lockheed P-38 Lightning. Ano, právě ty, kterým Němci s velkým respektem přezdívali Dvouocasý ďábel. Stíhačky velmi prudce klesaly a řítily se přímo na jedoucí vlak. Stroj s výraznou sedmnáctkou na boku atakoval lokomotivu. Než si strojvůdce ohlušený rachotem parního stroje vůbec mohl všimnout blížícího se nebezpečí, útok začal.

Mladý poručík za kniplem stíhačky klesl už na výšku nějakých třiceti metrů a zahájil palbu. Bylo 11:20. Lokomotiva zasažena, vyřazena z provozu, úkol splněn. Dvanáctá mise úspěšná, proletělo hlavou pilotovi, ale to bylo také to poslední, nač stihnul pomyslet. Dráty vysokého napětí vedoucí asi sto metrů od dráhy byly blíž, než se zdálo. Letoun o ně zavadil křídlem a o padesát metrů dál narazil naplocho do země. Břichem se odrazil od travnaté plochy jako hořící raněný pták a pokračoval v nekontrolovaném letu. Náraz do zdvíhajícího se svahu Pouzdřanské stepi byl ohlušující. Kusy havarovaného letounu se rozletěly na všechny strany. Jeden z motorů Allison doletěl až na temeno kopce, dobře sto metrů od místa havárie.

Vlak, třebaže zasažen, dopadl podstatně lépe. Čtyři těžce ranění, několik dalších lidí včetně vlakvedoucího Banzeta lehce. Druhá stíhačka pilotovaná nadporučíkem Marvelem M. Taylorem Jr. se vzdalovala. Najednou bylo tupé ticho, jen sténání raněných a oblaka kouře.

Tak skončila jedna z bojových akcí 15. letecké armády Spojených států amerických. Brzy ráno téhož dne byl totiž potvrzen rozkaz k několika rozsáhlým útokům na určené cíle v okolí Vídně a Brna. Byla vyčleněna skupina třiačtyřiceti stíhacích bombardérů P-38. Čtrnáct z nich mělo mezi 11:15 a 11:30 zlikvidovat pozemní cíle ve čtyřech lokalitách jihovýchodně od Brna, konkrétně v okolí Zaječí, Podivína, Mikulova a Hustopečí.

Tělo padlého pilota bylo přeneseno do Pouzdřan. První, po čem ti, kteří jeho tělo ohledávali, pátrali, byla samozřejmě osobní identifikační známka. Tu se ale najít nepodařilo, nicméně padlý letec měl na zápěstí stříbrný náramek s vyraženým jménem Shirley Clark. Usoudilo se tedy, že jde o Clarka Shirleyho. Když se chystal pohřeb, zkomolil ještě kdosi nepřivyklý angličtině, naopak zběhlý v němčině, při přepisu poručíkovo jméno, a tak byl Američan u pouzdřanského kostela pohřben jako Clark Shiler. Z toho se vycházelo i ve zprávě SNB a následně i při práci americké exhumační komise v roce 1946. Potíž ovšem byla v tom, že americká armáda žádného letce jménem Clak Shiler ve své evidenci neměla. Proto byly pilotovy ostatky převezeny do belgického Neupre, kde byl jeho hrob v American Cemetery and Memorial označen nápisem „Unknown“, Neznámý.

Teprve později, v době, kdy mnohé americké rodiny iniciovaly hledání míst posledního odpočinku svých padlých synů, bratrů a otců, ukázalo se, že šlo o omyl. Paní Hazel May Clifgardová z Long Beach požádala o pátrání po svém synovi Fredovi.

FRED GABRIEL CLIFGARD se narodil 13. března roku 1925 v Long Beach, v Kalifornii jako jediný syn majitele lékárny Roye Alvina Clifgarda a prodavačky v rodinné lékárně Hazel May Clifgardové rozené Hartfieldové. Fred byl jako devatenáctiletý přidělen 12. listopadu 1944 ke své jednotce s dosaženou hodností Second Lieutenant, čemuž by v české armádě odpovídala hodnost poručíka. Za zhruba tři měsíce naplnil úspěšně jedenáct misí, ta dvanáctá se mu stala osudnou.

Jak mohlo dojít k takovému omylu a proč trvalo tak dlouho, než se identifikované ostatky Freda Gabriela Clifgarda dostaly domů a mohly být pohřbeny ve Forrest Lawn Memorial Parku ve městě Glendale, v okresu Los Angeles County ve státě Kalifornie ve Spojených státech amerických? Náramek, který byl pochopen jako identifikace mrtvého, byl ve skutečnosti dárek od Fredovy snoubenky, která na něj nechala vyrýt své jméno – Shirley Clark.

Otec svého jediného syna přežil o jedenáct, matka o plných osmatřicet let. Oba jsou pohřbeni na témže hřbitově jako jejich syn. V obci Pouzdřany stojí pomník padlého letce. Byl slavnostně odhalen 22. září roku 1991 a to za osobní účasti tehdejší americké velvyslankyně další Shirley, tentokrát Temple-Blackové. Bylo na něm uvedeno správné jméno: FRED GABRIEL CLIFGARD. Hodnost i rok narození sice správné nebyly (Fred nebyl podporučík, ale poručík a nenarodil se roku 1926, ale o rok dříve), to ale nijak neumenšuje důležitost aktu samotného. Národ, který rezignuje na svou paměť, je odsouzen opakovat své chyby.

Na úplný závěr ještě douška – dokončení osudu dalšího z „aktérů“ příběhu. Lokomotiva 365.021, která byla vyrobena v roce 1923 a zasažena útokem amerického bojového letounu v roce 1945 byla opravena, ještě nějaký čas sloužila a koncem šedesátých let byla v Českých Velenicích sešrotována.

V sobotu 1. března 2025 uplynulo osmdesát let od pouzdřanské havárie Fredova letadla. Fred Gabriel Clifgard zesnul v nedožitých dvaceti, 13. března 2025 by se byl dožil sta let. Važme si těch, kteří obětovali své životy za naději našich předků a naši možnost spatřit tento svět a užívat jeho radostí. Važme si jich a nezapomínejme na ně. Ať je tedy tento příběh alespoň malým příspěvkem do národní paměti.